19. 10. 2010

Martin Šácha je kameraman, který pracoval na filmech, jako jsou Sametoví vrazi, Snowboarďáci, Rafťáci, Ro(c)k podvraťáků, Kawasakiho růže či Ženy v pokušení. Momentálně dokončuje snímek Jana Hřebejka Nevinnost. Točí také reklamy a specializuje se na natáčení leteckých záběrů z vrtulníku. Společně s Janem Malířem jsou jediní dva kameramani v Čechách, kteří se této činnosti věnují profesionálně.

Jaká byla vaše cesta k létání?
K natáčení z vrtulníku jsem se dostal náhodou. V devatenácti letech se stal mým životním a profesním učitelem vynikající kameraman Jan Malíř, který s leteckým natáčením začínal v osmdesátých letech na popud režiséra Radúze Činčery pro světovou výstavu EXPO. Točili různě po světě z vrtulníku. Postupně získal zkušenosti a vyrobil si speciální zařízení do helikoptéry. Místo dveří byla sedačka a kamera visela na rameni, závěsu. Kameraman byl částečně venku, kameru držel a ovládal. Na vylepšené verzi tohoto zařízení jsem i já natočil ještě do loňského roku spoustu záběrů.
 
 

Pamatujete si vaše první natáčení ve vzduchu?
První záběry jsem natočil někdy okolo roku 1998. Samostatné letecké natáčení jsem absolvoval na filmu Harrison´s Flo­wers. Tehdy poprvé jsem lítal s výborným pilotem Danielem Tučkem, synem slavného akrobata, se kterým spolupracuji dodnes. Když jsem poprvé vzlétnul, napůl venku vystrčený z vrtulníku a měl kameru před sebou, byl to takový zážitek, který se nedá popsat. Okamžitě mě to chytlo a už nepustilo. Vedle mé hlavní profese se letecké natáčení stalo mým životním koníčkem, láskou, vášní … Je v tom spousta adrenalinu, soustředění a krásy.

V současné době, když natáčíte letecké záběry, je kamera umístěna zvenku na vrtulníku. Nemáte ji tedy v ruce. Jak se vůbec ovládá a jak komunikujete s re­žisérem?
V letošním roce se mi po pěti letech usilovného snažení podařilo získat od americké firmy Nettmann Systems nejlepší filmové zařízení do vrtulníku. Těch přístrojů je v celém světě zhruba deset. Používají se pro nejlepší hollywoodské filmy. Splnil se mi můj životní sen. Ka­mera je umístěna vně vrtulníku a ovládám jí dálkově pomocí polohovacích joysticků zevnitř z vrtulníku. Je to hodně slo­žité zařízení, kamera je stabilizována v mag­netickém poli pomocí laserových gyroskopů (nemají žádnou pohyblivou součástku) vyvinutých původně pro armádu. Zjednodušeně řečeno obraz je neuvěřitelně dokonale stabilní i při opravdu dlouhých teleobjektivech.

Předpokládám, že velmi důležitá je tedy i samotná příprava před natáčením?
U filmu obecně se dělají „obhlídky“. Při leteckém natáčení, kde je každá minuta, kdy běží motor, velmi drahá, je tak velmi důležité vědět dopředu, jak místo vypadá seshora, jaká je dráha slunce a z kterého úhlu to natočit. Převážné lítám pro cizince. Přijedou s představou, jak by to mělo vypadat, a je potřeba najít lokaci, která by se té představě blížila. Ale nemáme špičaté hory jako v Alpách, nemáme kaňony ani irské vesnice …

Chcete říct, že nemáme v Čechách zajímavá místa pro natáčení? Co třeba Praha?
Praha je neuvěřitelně vizuální – Staré Město, Pražský hrad, Karlův most … A tady je problém právě největší. Povolená nejnižší výška na kráse a dynamičnosti zá­běrů hodně ubírá. Záběry, které známe z amerických filmů jako průlety Manhat­tanem, centrem Chicaga, Los Angeles – to je možné bez problémů ve svobodomysl­nější Americe. V Praze povolená výška 300 m je už hrozně vysoko. Sice máme zařízení, která nám dovolí použít teleobjektiv, ale to je záběr jak z policejní sledovací kamery. Je to velká škoda, zájem zahraničních filmařů je obrovský a od­cházejí posmutnělí …

Dočetla jsem se, že v květnu jste natáčeli krátký propagační film o Žatci a muzeu chmele a piva. Bylo to jedno z prvních natáčení ve 3D z vrtulníku v České republice. Jak se to lišilo od normálního natáčení – jenom v techno­logiích?
Ano, bylo to první 3D letecké natáčení ve střední a východní Evropě. Podařilo se nám umístit do našeho zařízení místo jedné rovnou dvě kamery vedle sebe. Při určitých vzdálenostech a úhlech máte 3D obraz a je to. Zrovna před měsícem jsme byli v Německu natáčet letecké záběry do 3D filmu Tři mušketýři režiséra Paula W. S. Andersona.

Byl jste operátorem akčních scén a leteckých záběrů Svěrákova Tmavo­modrého světa. Jak vzpomínáte na natáčení tohoto velkofilmu?
Bylo to krásné a hodně adrenalinové. Pamatuju se, že po prvním dni, kdy jsme točili ze střílny válečného bombardéru, jsem neusnul až do rána. Tenkrát jsem se setkal se skvělým francouzským filmovým pilotem vrtulníků, který posledních pár let pracuje na největších hollywoodských filmech.

Jak vznikaly letecké záběry?
Byla to kombinace filmování z letadel a vrtulníků. Dohromady s trikově natočenými maketami a ještě k tomu hodně počítačové práce. Na tu dobu dost technologicky na výši.

V létě jste točil film Odcházení, který režíroval Václav Havel. Jak se vám s panem prezidentem spolupracovalo?
Byl jsem tam ve funkci druhého kameramana, hlavní byl Jan Malíř. Bylo to především krásné setkání s panem prezidentem Havlem a spoustou skvělých herců. Energie tam byla pozitivní. Má mimořádný dramaturgický nadhled, co a jak působí a jak by to mělo působit. Bez ohledu na nějakou zažitou filmovou technologii. Nezapomenutelně krásné natáčení.

Díky vaší profesi hodně cestujete. Na jakém nejexotičtějším místě jste kdy točil?
Cestování mám moc rád. Líbilo se mi třeba na Islandu, v Nepálu, na Maledivách. Exotická a krásná je třeba Namibijská poušť s rudými dunami.

Máte ještě nějaké sny, co se týče vaší práce a letectví?
Mám letecký sen. Rád bych natočil z vrtul­níku pocit, impresi, obrazovou bá­seň o zemi, přírodě, krajině.

Děkuji za rozhovor.

Dominika Vrkotová

Foto: archiv Martina Šáchy