14. 10. 2010

Řízení letového provozu navštívil významný český novinář a moderátor Jakub Železný. V České televizi uvádí zpravodajsko-publicistický pořad Události, komentáře. „Vždycky jsem chtěl pracovat ve veřejnoprávní televizi, zkušenosti z komerčních kanálů jsou pro mě důležité, ale to není můj svět, nikdy nebyl a nebude.“

Dnes jste byl na exkurzi v budově Řízení letového provozu České republiky. Jaký to na vás udělalo dojem?
Musím říct, že naprosto ohromující. Věděl jsem, že to je mimořádně zodpovědná práce, ale překvapilo mě, jak je ŘLP skvěle vybaveno technologicky. Je vidět, že řídící letového provozu práce baví a že to berou jako velkou odpovědnost. Jsem moc rád, že jsem tady mohl být.

Při živém televizním vysílání zažíváte psychicky náročné situace, duševní odolnost je také jeden z mnoha požadavků na řídící. Dovedete si představit, že byste místo Událostí, komentářů řídil letový provoz nad Českou republikou?
Věřím, že kdybych byl jen na simulátoru, tak by se mi letadlo velmi nebezpečně přiblížilo k nějaké srážce, ale o tom se žertovat nemá. Jsem na tyto věci hodně nešikovný a raději to přenechám profesionálům. Těžko změříte, kdo má větší stres. Při živém vysílání je zodpovědnost veliká. Když udělá chybu moderátor, tak to všichni vidí a mohou si myslet, že pochybil, protože zrovna v tu chvíli byl nešikovný. Ale řídící nesmí udělat chybu nikdy.

Po návštěvě v ŘLP ČR jste získal představu, co je náplní práce řídích letového provozu. Můžete nám naopak představit, co obnáší práce moderátora v pořadu Události, komentáře? Spousta lidí zastává naivní názor, že moderátor jen ve studiu čte jednotlivé příspěvky a klade otázky hostům, ale ono je zatím mnohem více práce …
Když by se k nám lidé přišli podívat odpoledne před vysíláním a viděli někoho z nás, moderátorů, při přípravě, museli by si říct: „Sakra, ten člověk si za naše peníze v práci čte.“ Ale my si tam opravdu čteme. Když si představíte, že za jeden měsíc se musíme kvalifikovaně připravit na asi padesát témat – od řízení letového provozu přes finále v basketu až po kulturní událost – tak se jedná o mnohahodinovou práci. Při samotném vysílání musíte sledovat několik věcí najednou. Je to komplex dovedností, které musíte prokázat. To je na té profesi nejtěžší. Přečíst otázky umí dnes už skoro každý, ale moderování musíte mít pevně v rukou.

Často vás diváci mohou vidět při živých vstupech přímo z terénu. Připomeňme vaše vstupy z pražského ruzyňského letiště u příležitosti návštěvy prezidenta Obamy. Pracujete raději v klidu ve studiu nebo dáváte přednost adrenalinu v terénu?
Nedokáži se rozhodnout, co je mi bližší, a proto mě hrozně baví, když mohu dělat obojí. Kdykoliv mám šanci jít do terénu, je to pro mě obrovské osvěžení a baví mě to čím dál více. Za jeden z vrcholů své kariéry považuji komentování přímého přenosu podpisu rusko-americké smlouvy ve Španělském sále. Přenosy z letiště dělám hrozně rád, protože se zajímám o létání. Když byl generální ředitel ŘLP Jan Klas u nás ve studiu a komentoval odlet prezidenta Obamy, já byl na letišti. Pak jsem dostal pochvalu, že jsem nic nepopletl, což mě potěšilo.

Často pracujete i na mimořádných vysíláních, jako jsou volby, povodně. Dá se říct, který přenos vás za poslední dobu nejvíce vyčerpal?
Většinou jsou to politické maratóny, protože jsem často do noci ve volebním štábu politické strany a vím, že se na vysílání dívá hodně lidí. Ten drobnohled je samozřejmě vyčerpávající. Je to obrovská zodpovědnost. Přílet nebo odlet zahraniční návštěvy většinou není politicky třaskavé téma.

Kdo ze zahraničních osobností, se kterými jste se setkal, ve vás zanechal největší dojem?
Když mi bylo 23 let, tak jsem se setkal s brit­skou královnou. Bylo to v rámci její návštěvy Prahy, kde měla setkání se zástupci tisku. Tenkrát jsem velmi slušně ovládal angličtinu a lidé z ambasády věděli, kdo jim udělá ostudu či naopak, takže vybírali pro osobní rozhovor lidi, kteří zvládnou rozhovor v angličtině. Ze čtyřiceti bylo vybráno osm hostů, mezi kterými jsem byl. Před dvěma lety jsem měl možnost se potkat se spolkovým prezidentem Rakouské republiky panem Fische­rem, byl to mimořádný zážitek. Je to opravdu noblesní člověk.

V médiích pracujete skoro 18 let a stále to vypadá, že vás práce baví a naplňuje. Je to tak nebo si někdy říkáte, že byste klidně šel dělat úplně něco jiného?
To víte, že člověk občas takové nápady má, ale většinou mě pak popadne realističtější uvažování a říkám si, to je nesmysl. Nic jiného bych neuměl tak jako moderování. Tím neříkám, že tohle umím nějak zvlášť dobře, pořád se učím. Ale když něco děláte takto dlouho, tak kdybyste to úplně neuměla, tak by bylo něco špatně. Obdivuji každého člověka, který umí dělat svoji práci dobře a opravdu je jedno, jestli to je kuchař nebo řídící letového provozu. Pokud je to profesionál, tak klobouk dolů.

Jaký je váš profesní sen?
Kdo vám řekne v našem oboru, že nemá sen, aby měl jednou svůj vlastní pořad, tak já mu nebudu věřit. Lidé se mě často ptají, proč jsem se nepřihlásil do konkurzu na generálního ředitele České televize. Já ale opravdu nemám ambici být manažerem. Možná až mi bude šedesát. Vykonávám poměrně specifickou profesi, kterou v téhle zemi má tu čest dělat jen hrozně málo lidí, a toho si vážím.

Vzhledem k zaměření našeho podniku se vás musím zeptat, jaký je váš vztah k létání?
Létání mám moc rád, baví mě a sleduji ho. Je to pro mě zážitek. Jsem typ člověka, který je rád, když letí v letadle, které má obrazovku s informacemi ohledně letu. S radostí letím vždy novým typem letadla, například minulý rok jsem letěl z Tel Avivu do Frankfurtu poprvé Boeingem 747 a to byl nepředstavitelný zážitek.

Když jste takový fanoušek do letectví, nechtěl byste si udělat pilotní výcvik?
Znám své limity a jsem k sobě dost kritický. Uvažoval jsem o tom, ale obávám se, že by mi to trvalo déle než všem ostatním. Když se jedná o technické specifikace, tak to mi do hlavy leze pomaleji, jsem spíše humanitně zaměřený. Ale před několika lety jsem dostal dárek – let stíhačkou. Letěl jsem s Láďou Šnýdrem, což je bývalý šéfpilot Aero Vodochody. Musím říct, že když jsem od něj dostal rozkaz, abych chytil knipl, že budu řídit chvíli sám, byl to jeden z nejadrenalinovějších zážitků mého života.

DOMINIKA VRKOTOVÁ

Foto: Michael Sedláček