22. 7. 2010

Dne 26. dubna 2010 probíhal v konferenčním sále v Jenči CISM workshop neboli Critical Incident Stress Management. Spolu s týmem ŘLP ČR, s. p., na něm vystoupila i certifikovaná lektorka a trenérka CISM PhDr. Marie Sotolářová, a tak jsme se rozhodli ji vyzpovídat. Povídali jsme si s ženou, která je plná optimismu a životního elánu, a to má na vizitce napsáno: psycholog pro krizi a neštěstí.

Můžete úplně laicky vysvětlit, co znamená CISM program?
Doslova to znamená řízení a zvládání stresu mimořádných událostí. V podstatě je to péče o pracovníky náročných profesí. Péče je postavena na určitých principech. Jedním ze zásadních principů je to, že péče má být řízena managementem. Druhým principem je, že je založena na kolegiální pomoci, a třetí princip je, že kolegiální pomoc by měla být zprostředkovaná odborníkem na duševní zdraví. To znamená, aby pomáhala i poskytovatelům pomoci, protože i oni sami mohou potřebovat pomoc.

Dá se říct, kde a kdy vznikl ve světě tento program?
U nás v České republice jsem tento program v rámci východoevropských zemí zakládala první. Bylo to v roce 1998. Ale například u hasičů v Los Angeles byl systém CISM zaveden již v roce 1986.

Jak jste se k této problematice vůbec dostala?
V roce 1998 jsem se stala vedoucí projektu „Posttraumatická intervenční péče“ u Policie ČR. Projekt staví na tom, že když poskytujete pomoc svému kolegovi, on vám věří, protože jste v podobné situaci. Lidé se raději svěřují se starostmi svým kolegům – těm, kterým důvěřují. Týmy jsou vybírány z řad pracovníků, u vás je to tedy z řad řídících letového provozu, ale mohou to být i jiné profese. Jsou většinou v různých věkových kategoriích, aby ten vějíř nabídek byl dostatečný, aby si každý mohl vybrat.

Jaké má CISM program konkrétní cíle u řídících letového provozu?
V podstatě je to stejné jako u každé jiné náročné profese. Říkáme, že každá obtížná profese má řadu standardních situací. Pro lidi z venku to nemusí být standardní. Ale některé situace se mohou stát mimořádnými. Například že se velmi nečekaně přiblíží letadla, a to je určitá krizová situace, kterou řídící prožívá zátěžově. Nedej bože, když se letadla střetnou. Těžko se s tím člověk vyrovná, i když vinu nenese. Stále má pocit, že mohl udělat něco víc.

Proč mnoho lidí neumí žádat v problé­mových situacích o pomoc ?
Není to v České republice zvykem. Dů­ležité je, aby organizace byla „lásky­plná“ v nabízení péče po prožité pracovní či osobní mimořádné události. A zároveň dala ujištění, že žádost o pomoc či její řízené poskytnutí není slabostí, ale je naopak znakem silné osobnosti a vyspělé organizace. Uvědomit si, že teď jsem přechodně slabý, potřebuji pomoc, abych byl opět silný, jako tomu bylo před událostí. Většinou naši slabost vytěsňujeme, nechceme si ji připustit. A ona se pak může stát zdrojem našich dalších profesních selhání.

Myslíte si, že v Čechách je vzdělávání v této oblasti na vysoké úrovni nebo je ještě stále co zlepšovat?
Myslím si, že chybí vysokoškolské vzdělání odborníků na krizový management, a nejenom to. Úplně chybí bezpros­t­řední psychosociální pomoc sousedská. Dříve jsme to uměli – třeba jsme sousedům, kteří se nachází v těžké životní situaci, uměli nabídnout konkrétní pomoc, kupříkladu upéci buchty. Dneska nemá­me ani mnoho času loučit se se svými rodinnými příslušníky. Neděláme například pohřby, přitom pohřeb je rituál, který nám umožňuje se s tragickou situací vyrovnat. Připustím-li si ztrátu, jsem na cestě k pozdější úlevě.

Děláte supervizi CISM týmu ŘLP. Co vy si osobně myslíte, že je potřeba zlepšit?
Když se týmy budují, je důležitá důvěryhodnost mezi vedením organizace, vedením týmu, poskytovateli a pří­jemci pomoci. K tomu slouží vzdělávací výcviky, kde se nejen něco dozvíme, ale kde se i utuží vztahy. Myslím si, že velká výhoda u vás oproti ostatním tkví v tom, že vás táhne svět, abyste systém zavedli. Důležité je, že nejvyšší management „dal zelenou“ vzniku systému CISM. Řadoví pracovníci se ho nyní učí využívat. Je však nanejvýš důležité zapojit do systému rozhodování v oblasti CISM i střední management.

Jste certifikovaná trenérka CISM, moderujete konference na toto téma, působíte v různých týmech a organizacích, máte spoustu práce. Jak zvládáte zátěžové situace?
Každý poskytovatel péče by měl mít svého supervizora. Poskytovala jsem post­traumatickou péči po velmi dramatické profesní záležitosti u týmu záchranářů. Poté jsem svá „pomáhající zranění“ rozebírala s kolegy. Vždy si vzájemně pomáháme. A pokud mne potká opravdu těžká životní zkouška, budu potřebovat pomoc jako každý jiný člověk. V takových chvílích jsme bez ohledu na své společenské postavení a profesi – pokud mohu použít metaforu – „všichni stejně nazí“!

Jaké máte cíle, co se týče CISM v ČR?
Už žádné. Ne, vážně. Víte, jaký mám cíl? Budovat důvěru v celý systém. Mnoho lidí vnímá CISM jako něco, co má omezené možnosti a může spíše ublížit. Vím, že ve své podstatě jde o snahu ulehčit si navzájem těžkou profesní či životní situaci, do které jsme se nečekaně dostali. Doprovázet, pokud jsem o pomoc požádána, a nevnucovat se, jestliže má pří­padná nabídka bude odmítnuta. K pomá­hání je zapotřebí moje připravenost, oboustranná důvěra, ochota a čas. A hlavně neublížit! Jen tak můžeme bez velké psychické újmy pokračovat ve své náročné práci.

Děkuji za rozhovor.

Dominika Vrkotová

Foto: Michael Sedláček