20. 5. 2010

Dnes vám nabízíme rozhovor s člověkem z uměleckého světa, pro něhož je velkou inspirací moderní technika a některé aktivity ŘLP. Posuďte sami. Martin Strnadel je Absolvent vysoké školy uměleckoprůmyslové.

Jaké bylo vaše dětství a dospívání? Ja­blko nespadlo daleko od stromu – váš tatínek Antonín byl známý malíř.
Dětství jsem každý rok prožil střídavě na Valašsku (od května do dušiček – Trojanovice pod Radhoštěm) a v Praze. Otec mě zásadně neovlivňoval, ale místo televize či jiných hraček mě rodiče zabavovali tím, že jsem dostal papír a tužku, abych si kreslil, a já si kreslil, pořád. Po základní škole jsem chodil na gymnázium ve Frenštátě, které jsem nedokončil. Tatínek rozhodl, abych začal pracovat v tiskárně Polygrafie jako dělník a pak se vyučil knihařem. Jedna věc v naší rodině byla naprosto jasná – železný zákon – „cokoliv se dělá, tak se musí dělat pořádně a mělo by se tomu rozumět“. Vy­padalo to, že budu knihařem, ale nakonec jsem vystudoval UMPRUM – obor užitá grafika, design a plakát.

Co vás v té době nejvíc zajímalo?
Jako kluk jsem chtěl být strojvůdcem nebo pilotem, díky brýlím to však vzalo brzy za své. Letadla, se vším tím děním kolem, mi však tak učarovala, že si nedovedu svůj život bez nich představit. Jako kluk jsem často jezdíval do Staré Ruzyně, potuloval se po letišti u prahu dráhy (to se ještě dalo) a díval se na letadla až do pozdního večera. Můj zájem o letadla narůstal, a když jsem nastoupil základní vojenskou službu v Armádním výtvarném studiu, potkalo mě štěstí, že jsem zde mohl rozvinout své „choutky“ naplno. Zafun­goval rodinný železný zákon, tj. když jsem začal malovat letecké obrazy, tak jsem si i doplňoval a rozšiřoval znalosti o letectví. Studiem letadel jsem se dostal až k řízení letového provozu a také navázal mnohá hezká pracovní přátelství s piloty.

Jak to vše pokračovalo dál?
Vzpomínám, že jako student jsem byl v Anglii a musel samozřejmě navštívit i londýnské letiště Heathrow. Všiml jsem si, že v blízkosti letiště byla spousta chlapů a kluků s rádii a že poslouchají leteckou radiokomunikaci. Neměl jsem s tím tehdy žádné zkušenosti, ale hned jsem věděl, že něco takového si musím pořídit. Naráz mě to pohltilo. Po nějaké době jsem se dostal znovu do Londýna a koupil si svůj první AirBand (mám jej dodnes). Poslouchat radiokomunikaci bylo něco úchvatného, ale rozumět frazeologii znamenalo něco k tomu nastudovat. Jak jsem se postupně v tomto zájmu zdokonaloval, vedlo mě to k tomu, že jsem si začal dělat poznámky, nejprve do notýsku a nakonec jsem si tyto zážitky začal zapisovat do obrazů. K poslechu se nakonec připojilo i souběžné sledování těchto letadel na obloze. Dodnes si vzpomínám, co to bylo za zážitek objevit, že volací znak pro BA byl Speed Bird a pro PANAM Clipper. Jak čas plynul rozšiřoval jsem počty svých rádií a tak jsem měl běžně při odposlechu zapnuta 3 rádia na různých frekvencích. Pro znalce uvádím, že můj „přítel nejvěrnější“ v té době bylo rádio SONY AIR7.

Sdílete s někým tuto vášeň?
Můj přítel z HaDivadla v Brně hudební skladatel Jiří Bulis, byl stejný fanatik jako já. Nebylo nic mimořádného, že jsem poslouchal komunikaci a posléze mu volal: „Jirko, letí ti tam Scandinavian, máš ho tam za 10 minut.“ Spolu jsme pak mimo jiné mnohokrát debatovali o zvukových stránkách těchto odposlechů, jak na nás působí ty šumy, brumy, ruchy a jaké nálady se dají z toho vypozorovat. Dokázali jsme někdy podle hlasu a volacího znaku letadla rozpoznat konkrétního pilota – např. Petra Jirmuse.

Jak vás ve vaší umělecké činnosti ovlivňuje technika?
Chci-li dělat technické věci, musím se na to podívat „zezadu“. Mnohé technické věci poskytují estetický zážitek samy o sobě, jsou to vlastně obrazy – např. tištěné spoje, obraz CT v nemocnici, radarové mapy, meteorologické obrazy. Také vše ostatní, co souvisí s létáním, má nějakého ducha a estetické prvky, ať je to radiomaják v zelené trávě, který je proužkovaný červeno-bílý, nebo radar na Buchtově kopci včetně pohledu z jeho ochozu na okolní přírodu. Všechny tyto zážitky spolu s dojmy z létání mě nutí se výtvarně vyjadřovat. Barvy a vizuální jevy na nebi jsou úžasné, to se nedá s ničím na zemi srovnat. Odstupem, rostoucí výškou nad zemí se mění měřítka i na jiné lidi.

Co jste dělal po skončení základní vojenské služby?
Zní to neuvěřitelně, ale možnosti, které jsem v AVS měl, zapříčinily, že jsem nakonec pro armádu pracoval až do roku 1995. Poznal jsem zde mnoho zajímavých, špičkových lidí spojených s letectvím a díky nim jsem se dostal na místa, kam bych se nikdy nedostal – včetně letadel. A tak neuvěřitelné se stalo skutkem (cituji svého oblíbeného spisovatele).
Armáda mě využívala pro nejrůznější grafické návrhy a různé další výtvarné činnosti. Nejraději vzpomínám na realizaci pilotních odznaků začátkem 90. let, V zadání byla návaznost na odznaky českých a slo­ven­ských letců RAF z 2. světové války v Anglii. Jednalo se o celou sadu odznaků i pro čepici a klopy. Piloti to nosí dodnes. Nebo na realizaci výzdoby vestibulu budovy centrálního skladu náhradních leteckých dílů ve Štěpánově u Olomouce. A z civilních objednávek to byla dlouholetá spolupráce s panem profesoren Vejražkou z ČVUT na tehdy teprve se rodících programech GPS u nás. Volné i užité grafice jsem se věnoval nejvíce do roku 2000. Postupně jsem si uvědomil, že u estetických disciplín se člověk těžko prosazuje, má-li odlišný názor, a proto jsem se rozhodl, že se přesunu směrem k technické obživě, a tak se ze mne stal dokumentarista automobilového průmyslu.

Vím, že naši budovu v Jenči znáte. Co vás k nám přivedlo?
Těch příležitostí bylo několik. Znal jsem se s vaším dispečerem ACC Zdeňkem Hu­bálkem, který bohužel dnes již nežije. Okamžitě jsme se velice sblížili a ten mi umožnil plně nasát vaši atmosféru, tedy všeho toho, co miluji.
Protože se můj tatínek znal s malířem Zdeňkem Sklenářem, nacházel jsem u něj a v jeho školním ateliéru mnohokrát místo, kde jsem se mohl poradit i poučit, znám se s jeho synovcem, galeristou Z. Sklenářem (má pronajaté prostory od ŘLP na SN). Synovec Zdeněk Sklenář je ctitelem Zdeňka Sýkory, a tak se kruh uzavírá a já byl panem ředitelem Maternou pozván na odhalení fresek Zdeňka Sýkory v Jenči.

Jaké vaše práce jsou spojeny s letec­tvím?
Dnes musím dělat především to, co mě uživí, a tak na malování a kreslení nezbývá tolik času, kolik bych si přál. Přesto i po letech mě stále těší práce spojené s 1. mezinárodním leteckým dnem ve Kbelích, dále kresby pro Kooperativu pro pojištění letadel. Vždycky jsem fantazíroval, kdybych chtěl být letadlem, tak jakým. Nechtěl jsem být letadlem bojovým, ale AWACSem – všechno slyší a vidí, a pokud do něčeho zasahuje, je to s kvalifikovaným nadhledem. Dnes hodně maluji ptáky, kterým dávám podoby letadel.

Text: Jan Mazač, foto: Michael Sedláček

zpět nahoru