20. 1. 2010

Cestovatel a fotograf Jiří Kolbaba zatím navštívil 130 zemí, a tak bylo o čem povídat

Jaká akce vás dnes čeká na letecké škole?
Byl jsem osloven vaším podnikem, abych při příležitosti zahájení výstavy snímků fotografů-amatérů z Letecké školy přišel mezi tyto nadšence fotografování a pověděl jim něco o svém fotografickém a cestovatelském životě, o fenoménu, který spaluje a naplňuje mnoho lidí na celé planetě.
Jako člověku, který nesmírně rád létá, mi tedy přijde přirozené, že jsem se ocitl v Řízení letového provozu, jehož činnost je pro mě životně důležitá. Vždycky jsem nesmírně obdivoval práci lidí, kteří se točí kolem leteckého průmyslu. Přiznám se, že mě vzrušuje pohled do ztemnělé místnosti s rozsvícenými monitory, kde se záhadným jazykem domlouvají odborníci z celého světa a předávají si jedno letadlo za druhým.

Co přináší fotografování vám a co naopak chcete svými snímky předávat ostatním?
Za tuhle otázku moc děkuji. Já nejsem školený fotograf, já jsem koníčkář, který rozvinul fotografování do takových rovin, že sám žasnu, jak je to vůbec možné. Ale právě to dokazuje, že jsou obory, do kterých když vstoupíte srdcem a bojujete, můžete se dostat velice daleko. Asi to bude znít neskromně, ale považuji za zázrak, že jako neškolený fotograf dnes dělám výstavy po celém světě – posledně v Los Angeles, v Bruselu a teď chystám projekt v New Yorku. Jsem šťastný, že si spousta lidí najde cestu k mým fotografiím, kterými se stejně jako mluveným i psaným slovem snažím sdělit, že mám šťastný život, že si plním sen, že stojí za to klást si vysoké cíle a sny a předávám inspirace, které načerpávám od jiných. Považuji za zásadní podělit se o ty momenty radosti a štěstí, které jsem prožíval při fotografování s dalšími lidmi, kteří se dívají na mé obrázky, čtou mé texty nebo slyší mé rozhlasové pořady.
Takovou ambici nakonec měli i naši velcí cestovatelé jako Emil Holub, Jiří Han­zelka, Miroslav Zikmund nebo Miloslav Stingl.

Nejsem si jist, zda v době, kdy jste spřádal klukovské sny o cestování po světě, směly ještě vycházet cestopisy Hanzelky a Zikmunda. Co vás ovlivňovalo?
Vybavuje se mi znělka, kterou pořad Hanzelky a Zikmunda začínal, tu jsem vnímal jako velmi malý kluk, ale jen vágní vzpomínky mám na to, jak jsme s otcem v kuchyni poslouchali povídání obou ces­tovatelů. Jako teenager jsem se pak dostal k jiným knížkám. Četl jsem mayo­v­ky, o pravěku od Eduarda Štorcha, taky Voj­těcha Zamarovského nebo třeba Po­klad na ostrově od Roberta Stevensona a podobné. Takže takovou literaturu. Ale netušil jsem tehdy, že by se mi nějaká dobrodružství mohla zhmotnit.
Abych se vůbec dostal na Západ, začal jsem s vrcholovým sportem. Dvacet let jsem běhal střední a dlouhé tratě, což byla jedna z mála možností jak vycestovat do zahraničí a nenamočit se s režimem. Až po roce 1989 jsem konečně mohl pořádně rozjet svoji cestovatelskou kariéru.

Hodně za svými snímky cestujete. Kdybyste si v každé navštívené zemi udělal na fotoaparátu zářez, kolik by jich váš nikon dneska měl?
Výbavu musím upřesnit. Patří do ní dva Nikony, dva fotoaparáty Sony a panoramatický Hasselblad. A těch zářezů by by­lo 130.

Tak obráceně. Kolik zářezů byste ještě rád přidal?
Vím od pana Zikmunda, kterému bude 91 let, že když slouží zdraví, dá se cestovat do vysokého věku. Protože jsem ces­továním posedlý a zdraví mi slouží, tak, přesto že nemám ambici vidět všechny země světa – na seznamu OSN je jich přes 190 –, si dovedu představit, že jsem schopen jich ještě minimálně třicet navštívit. Vždyť dnes naštěstí žijeme ve svobodné zemi.

Svým pobytem v civilizacích, které my nazýváme primitivními, předáváte určité vzkazy o naší „vyspělé“ civilizaci. To přece musí fungovat i obráceně.
No přesně. To je další skvělá otázka. Já říkám všem, kteří cestujeme, že si musíme uvědomit, že každý z nás je velkým reprezentantem naší země, daleko větším než naši politici. Já jsem ten, který je posedlý předáváním informací a poselství. To je strašně důležité. To, že mluvím s domorodými lidmi a předávám jim něco z naší kultury a oni mi předají něco ze své, z toho mám naprosto nejlepší pocit, a pokud takto funguje mé cestování a bude ještě pár let fungovat, tak nic jiného ani nepotřebuji. Mimochodem oni znají Prahu, Václava Havla a několik našich sportovců a jsou z toho většinou velice nadšení a já mám tím pádem otevřené dveře i jejich srdce.
Pochopitelně, že rád fotím přírodu nebo nějaké to zvířátko, ale to nejkrásnější, co na cestování mohu najít, je to setkávání se s jinými lidmi, potažmo jinými kulturami.

Fotografujete pro své potěšení, na zakázku, pořádáte výstavy po světě. Prezentujete i Česko?
Dostávám zakázky od vlád, nedávno jsem dokonce dostal jednu od ománského sultána nebo jordánského krále Abdalláha II. Připadá mi neskutečné, jak se to ke mně, k amatérovi, vůbec může dostat. Dnes už vlastně necestuji za své peníze. Mě si platí letecké či cestovní agentury nebo různé instituce z mnoha zemí.
Jsem posedlý fotografováním České republiky, protože ji považuji za hezkou. Ale je docela kumšt ji nafotit. Já to moc neumím, teprve se to učím. Když jsem třeba v Pacifiku, myslím na to, že budu fotit v Krušných horách nebo Krkonoších. Pokud jsem v Česku, snažím se udělat hodně snímků, protože připravovaná výstava v New Yorku má být zčásti i o českých fotografiích. Jinak své práce mám na www.theworld.cz a těší mě, že si je prohlédne až tisíc lidí z Česka i ze světa denně, takže i takto prezentuji naši vlast. Nejlepší reprezentací republiky a komunikací navenek však je, když se v cizině slušně chováme, jsme zdvořilí, usmíváme se, zdravíme a sálá z nás optimismus a dobrá nálada. To je ta nejlepší valuta.

Co uspořádat výstavu fotografií třeba Šumavy nebo Českého ráje v Papuy-Nové Guiney?
Skvělý nápad, ale nepodaří se mi to. Za prvé nemám tolik dobrých fotografií Česka, abych dokázal udělat reprezentativní průřez, za druhé by nebyl teoreticky problém výstavu uspořádat, ale vždycky narazíte na problém s financováním a třeba i na technické problémy s transportem. Dostal jsem třeba nabídku vystavovat v Addis Abebě v Etiopii, ale ministerstvo zahraničí chtělo na akci uvolnit dvacet tisíc korun, což není ani na letenku pro mě. Takže přiznávám, že neumím nabídnout dostatečný soubor kvalitních českých fotografií světu, ale na druhé straně jsem zase schopen celý svět prezentovat českým divákům. Tomu jsem se nakonec posledních patnáct let plně věnoval.

Děkuji za rozhovor.

Text a foto: Michael Sedláček

zpět nahoru