18. 12. 2009

Kde jsou ty doby, kdy se někdo naučil řemeslo, dělal ho celý svůj profesní život a ještě ho naučil dělat své potomky, říká Ivan Krákora, vedoucí střediska radarových a informačních systémů.

Pracujete jako vedoucí střediska radarových a informačních systémů. Přibližte našim čtenářům, co vše taková funkce obnáší?

Naše středisko vzniklo spojením dvou původně dosti odlehlých oborů – radarů a systémů pro automatické zpracování letových a leteckých informací. Dnes je to velmi harmonizovaný, symbiotický celek, který poskytuje řídícímu vše potřebné k dosažení požadovaných kapacit. Těch činností je spousta a k mému štěstí mám k ruce velmi dobré spolupracovníky, takže výsledkem je esupující esup, waldující waldo a eurokatující eurocat. A když se k tomu rozhostí spokojený výraz na tváři koncových uživatelů, tak si člověk na chvilku připustí, že ta jeho práce má smysl.

Co se za dobu, kdy působíte ve své funkci změnilo?

Téměř všechno! Samozřejmě technika, to už v tomto časopise probírali a probírají jiní. Trochu se ale zapomíná na obrovskou změnu kvality u technického personálu. A nemyslím tím jenom přijímání nových techniků podle náročnějších kritérií, ale vnitřní proměnu těch starších, kteří po letech praxe museli znovu pojmout velké množství nových informací a naučit se spoustu nových dovedností. Kde jsou ty doby, kdy se někdo naučil řemeslo, dělal ho celý svůj profesní život a ještě ho naučil dělat své potomky. Pokud se dnes někdo z nových pracovníků pousměje nad studijními obtížemi těch padesátiletých, nechť se „těší“ na to, že změny v jeho oboru budou přicházet stále častěji a budou vyžadovat stále větší úsilí z jeho strany. Ne nadarmo všem pracovníkům technických profesí zdůrazňujeme nutnost sebevzdělávání. Ale na druhou stranu lidská mysl a paměť nejsou knihovnička, ze které vymetete starou dokumentaci a vložíte novou. Ta duševní pružnost se lety jaksi vytrácí. Na misce vah pro ty starší zůstává zkušenost a schopnost rozvážně aplikovat nově získané znalosti.

Začněme ale od začátku. Studoval jste na průmyslové škole elektrotechnické. Znamená to, že jste se tehdy cíleně připravoval na budoucí povolání?

Na takovou otázku kladně odpověděl v nějakém rozhovoru jakýsi politik. V duchu jsem si představil, jak v teenagerovském věku místo na rande chodil na stranické schůze. Normální člověk snad plánovitě takové věci nedělá. Jako spoustu jiných mě hodně zajímala radiotechnika a letadla. Bastlil jsem doma rádia, motal jsem se okolo radioklubu a aeroklubu a chodil po večerech do technického muzea, kde jsem mohl pracovat na skutečných historických letadlech. Samozřejmě jsem chtěl dělat nějakou leteckou radiotechniku, ale konkrétní představu jsem neměl.

Jaké byly vaše úplné začátky u podniku a na čem jste pak postupně pracoval?

Začal jsem u tehdejší Správy dopravních letišť na technickém sále, který se právě – jaký to div – přestěhoval ze suterénu do přízemí pod starou ruzyňskou TWR. Trochu mě to táhlo k radionavigacím, ale pak mi jistý Ivan Uhlíř odhalil taje radaru OR 2 a o mém budoucím zaměření bylo rozhodnuto. Postupně jsem pak s výjimkou RL 41 pracoval na všech radarech, které podnik používal a i dnes je mi trochu líto, že se o radarech mluví jen jako  o  č i d l e c h. Takové krásné mašinky!

Byl jste, respektive stále jste, i v dozorčí radě ŘLP ČR, s. p.

Ano jeden čas jsem byl i předsedou. Myslím, že v té době dozorčí rada harmonicky spojovala podnik se zakladatelem – na jednu stranu vykonávala dozor, na druhé straně byla komunikačním kanálem směrem k zakladateli. Pevně doufám, že se dozorčí rada i v budoucnu zhostí svých úkolů na výtečnou.

Všechny pracovní povinnosti vám podle mých informací skončí. Skutečně odcházíte k 31. prosinci 2009 do důchodu po 41 letech?

Vaše informace je správná. Ale pánové, po mně přijde novej, mladej, to bude jinej sekáč, toho neukecáte (abych parafrázoval Járu Cimrmana).

Budete dál pracovně činný?

Rád bych, jen zatím nemám konkrétní představu. Přiznávám, že ani na důchod jsem se cíleně nepřipravoval.

Věříte, že se někdy uskuteční všechny vaše představy o poklidném a bezstarostném důchodovém období? Nebo se nedá jen tak snadno sesednout z toho dosavadního pravidelného každodenního pracovního kolotoče?

Má nejdražší má spoustu plánů, takže si myslím, že z jednoho kolotoče přestoupím na druhý, jen doufám, že nebude každodenní. A pak jsou tu čtyři vnoučata a s těmi toho chci ještě hodně prožít.

Děkuji za rozhovor.

Michael Sedláček

Foto: archiv