16. 4. 2009

V sobotu 4. 4. 2009, už po páté od roku 1990, na ruzyňskou dráhu dosedl majestátní speciál B747 nazývaný AIR FORCE ONE s americkým prezidentem na palubě. A ještě k tomu se do Prahy slétly letouny se zástupci zemí EU na jednání summitu sedmadvacítky a USA. Akce neobyčejně náročná ve všech směrech. Mimořádně obtížná práce pro všechny složky, které zajišťují bezpečnost. Přílet nejvíce chráněné osoby na světě – prezidenta USA – vyžaduje neobyčejně rozsáhlou spolupráci mezi americkou ochrannou službou a našimi bezpečnostními službami. Americká strana přepravuje nákladními speciály v předstihu bezpečnostní týmy, které dokonale nastudují prostředí tak, aby mohly v případě potřeby zcela nezávisle na okolí dál plnit předepsané úkoly. Letecky se přiváží i velmi rozsáhlé logistické zabezpečení, od vládních pancéřovaných automobilů přes špičkové lékařské vybavení až k potravinám a kuchařům.

Chtěl bych vzpomenout na své působení na letišti Praha, kde jsem od roku 1983 pracoval v týmu, který měl na starosti zajištění provozu letiště při tzv. státně důležitých letech. V té době platná směrnice o státně důležitých letech určovala okruh politických funkcí, kterým zvláštní opatření příslušela. Pro nejvyšší představitele se dokonce na dělostřeleckou stojánku u hangáru F přivážela baterie houfnic, která pálila čestné salvy. I když se používaly redukované slepé náboje, tlaková vlna vždy rozvibrovala velká skleněná okna Francouzské restaurace na starém letišti. Sem tam některé prasklo. 20 minut před přistáním vládního letadla se vyhlašoval motorový klid. To znamenalo, že se nesměla pohnout ani vrtule, ani kolo žádného auta. A klid byl, dokud po uvítací ceremonii vládní kolona aut neopustila letiště. Dostali jsme do automobilu příslušníka vnitra s radiostanicí a prováděli předběžnou prohlídku dráhy i trasy pojezdu na staré letiště. Těsně před přistáním, když letadlo již svítilo na finále, jsme prováděli poslední rychlý průjezd dráhy a definitivně jsme potvrzovali věži, že dráha je schopna SD pohybu. Pak jsme se zařadili ještě na dráze za ocas pojíždějícího letadla a kontrolovali situaci za letadlem, které Follow me vedlo na vládní stojánku. To vše bylo celkem standardní a pochopitelné opatření, i když v té době jsme si vůbec nedovedli představit nějaký teroristický čin. Možná to bylo podtrženo tím, že téměř nikdy příslušníkovi vnitra nefungovalo z auta spojení na jeho ruční stanici, a tak jsme si i často říkali, jak by asi přivolal pomoc. Co by asi zmohli dva muži ve škodovce, možná s jednou pistolí. Nikdy naštěstí nenastala situace, která by to prověřila.

Jak ale šel čas a rostl provoz, bylo čím dál tím obtížnější uzavírat celé letiště. Motorový klid se začal aplikovat pouze na staré tzv. vládní letiště a provoz se na novém letišti omezil jen minimální dobu pohybu vládního speciálu.

V roce 1990, 17. listopadu, k prvnímu výročí sametové revoluce, do Prahy přiletěl americký president Bush starší. Pro nás to tehdy byl nevídaný státní let a poprvé v životě jsme mohli pracovat s americkou ochrankou. Šokovala nás absolutní profesionalita a tah na to, být schopen vše zajistit samostatně. Ze zdvořilosti nás nechali dělat vše jako obvykle, ale jistili si to zpovzdálí. Předem nastudovali trasu pojezdu, laserem zaměřili oblouky pojezdových drah, aby se Air Force One vytočil bez problémů, trasu si uložili do GPS navigací. Všichni dokonale znali plán letiště se všemi názvy zpaměti.

V den D si do našeho auta přisedl chlapík v bílém baloňáku a požádal nás, ať děláme obvyklou činnost. Neustále čile komunikoval s mikrofonem v límci kabátu. Na pojezdové Romeo se za nás pověsila mohutná černá dodávka s tmavými skly a lesem parabol a antén na střeše. Překvapeně jsem se podíval na chlapíka, protože to jsme předem nevěděli, a on jen řekl: To je náš vůz, pojede s námi a pak bude ještě jeden. Dělali jsme normální prohlídku letiště, najednou se vynořil vrtulník, letěl tak 30 m nad námi, a připojila se další dodávka. Chlapík čile komunikoval s límcem, a když jsme ukončili prohlídku dráhy a vyklidili ji, jedna z dodávek zůstala stát ani ne 10 m od okraje dráhy, zhruba v polovině délky. V dálce už svítil AIR FORCE ONE, když se TWR otázala, jak daleko je dodávka od dráhy. Předpis požadoval minimálně 50 m. Z dodávky vyskákalo několik odstřelovačů a zaujali palebné pozice. Okamžitě vykliďte dráhu do bezpečné vzdálenosti, nebo to bude průlet, přikázala TWR. Chlapík v baloňáku si vyžádal mikrofon a nevzrušeně řekl: To je naše auto, náš prezident a naše postupy, průlet je vyloučen. Chvilku bylo ticho a pak se jen do éteru ozvalo – rozumím. Jak JUMBO minulo pozice dodávek, vyřítily se na dráhu a provázely ho před nosem i za ocasem střelecké týmy v plné pohotovosti. Vrtulník zajišťoval přehled z výšky, chlapík v autě brebentil do límce tak rychle, že už jsem mu přestal rozumět. Povídal si snad i s Bílým domem v Americe. Byla to dokonalá ukázka toho, jak podobná opatření, jaká jsme znali i my, vypadají, když je provádějí profesionálové.

Zavzpomínal Oldřich Staněk, AI

Foto: Michael Sedláček

zpět nahoru