|
|
| Seriál pohledů do historie řízení letového provozu 37. díl | 
19. 2. 2009
Všechna uvedená pracoviště byla shodně vybavena dispečerskými stoly s indikátory přehledových nebo přistávacích radiolokátorů, tabulemi pro umisťování letových proužků se zaznamenanými význačnými údaji o konkrétním letu, indikátory s aktuálními meteozprávami atd. Většina vybavení dispečerských pracovišť byla zhotovena z unifikovaných stavebních dílců útvarem VVZLT. Ve čtvrtém poschodí byl umístěn Technický sál určený ke kontrole a dálkovému ovládání všech zabezpečovacích zařízení letiště, radiomajáků NDB, VOR, radiolokátorů apod. V rámci Technického bloku působila i automatická dálnopisná ústředna AFTN a některé provozní složky, o nichž jsme se zmínili výše. Své prostory zde nalezla i Operační kontrola ČSA.
„Kalibrační“ Il-14 OK-LCE Československé správy dopravních letišť sloužil do roku 1974
1973 – 1976
Se zahájením provozního využívání Technického bloku na novém letišti v Praze-Ruzyni došlo k podstatnému zkvalitnění poskytovaných služeb řízení letového provozu. Snad největší úlevu přinesl leteckým dispečerům dlouho očekávaný přesun z nevyhovujících a stísněných prostorů na řídící věži na „starém“ letišti na nové pracoviště. Zprovozněním nové řídicí věže se tak podařilo odstranit problémy vznikající z dosavadní dislokace tohoto pracoviště, kde se dispečeři museli spoléhat pouze na provozní informace získávané zprostředkovaně telefonicky či pomocí vysílaček od jiných složek, bez jakékoli možnosti provoz na plochách nového letiště osobně sledovat. Je skutečně hodno obdivu (a svědčí to i o mistrovství leteckých dispečerů), že za celou více než čtyřletou dobu vynuceného „dálkového“ řízení pozemního provozu na letištních plochách nedošlo, až na několik případů, k vážným situacím, při nichž by byly ohroženy lidské životy. Obdobně se zkvalitnila i práce dalších složek, které se na zabezpečování leteckého provozu rovněž podílely.
V roce 1973 se v hlavním městě SSSR Moskvě konalo mezinárodní sympozium o letectví, v jehož rámci přítomní zástupci americké firmy AIL předváděli i některou moderní zabezpečovací techniku. Byl to především sekundární radiolokátor, vyráběný ve velkých sériích pro využití zejména ve vojenském sektoru. S jistým uvolněním tehdejší mezinárodní politické situace bylo možno tyto radiolokátory nabídnout i civilním organizacím. Svými parametry, a zejména dosaženou provozní spolehlivostí zaujal i přítomné zástupce z Československa, kde se v té době řešil mimo jiné nákup primárního radaru Selenia.
Odpovědné orgány krátce poté doporučily provést modernizaci oblastních radiolokátorů na pražské Ruzyni právě „sekundárem“ AIL spojeného se Selenií. Vůči ní však vznesla oprávněné námitky Tesla připravující nový radiolokátor RL 41. Jak se později ukázalo při praktickém provozu, sdružení obou radarů (RL 41 a AIL) nebylo nejšťastnější. Český výrobek byl zejména při nepříznivých povětrnostních podmínkách značně náchylný na rušení, na obrazovkách se zobrazovaly četné klamné cíle, což znesnadňovalo práci dispečerům řídícím letový provoz v dané oblasti a zvyšovalo možnost vzniku nežádoucích situací. Z tohoto důvodu se nakonec od uvedeného propojení ustoupilo a místo
RL 41 byl zakoupen primární radiolokátor TR23MR firmy Thomson, který posléze vytvořil „pracovní dvojici“ s nově importovaným programovatelným sekundárním přehledovým radiolokátorem AN/TPX firmy Cuttler-Hammer, pobočky AIL. Jejich instalace proběhla nejprve na Ruzyni, později jimi byla vybavena i bratislavská Ivánka.
Rychlý rozvoj letecké dopravy zákonitě vyžadoval i provádění adekvátních kroků „na zemi“. V praxi to znamenalo především zavádění nové techniky, nových systémů řízení leteckého provozu apod., které by umožnily zachovat, případně i zvýšit vysoký stupeň bezpečnosti v tomto dopravním odvětví v Československu.
Ing. Milan Cvrkal, foto: archiv
 zpět nahoru
|
