20. 11. 2008

Organizací, které s naším podnikem spolupracují při poskytování služeb, je celá řada. Na následujících řádcích máte možnost jedné z nich nahlédnout pod pokličku (nebo spíš do hangáru) a mimo jiné se dovíte, jak je možné, že ředitele Policie ČR Letecké služby plk. JUDr. Vladimíra Panenku najdete ve službě i o víkendu.

Je sobota, asi 9 hodin ráno, vám služba začala už v 7 hodin a končíte v 7 večer – to je poněkud zvláštní pracovní doba pro top manažera, nemyslíte?

Já sice mám manažerskou funkci, ale také jsem pilot, a upřímně řečeno, bez létání bych tu manažerskou funkci snad ani nechtěl. Ale to by asi řekl každý, kdo se někdy rozhodl profesionálně létat. Jinak si samozřejmě moc vážím toho, že jsem mohl vést akce jako zásahy při povodních, které naši lidé skvěle zvládli i přes omezený počet vrtulníků, podílet se na modernizaci letecké techniky a spoustě jiných věcí. Takže i „ředitelování“ má cosi do sebe.

Kolik máte měsíčně služeb mimo kancelář?

Běžné je mít zhruba třináct dvanáctihodinových služeb včetně jednoho, spíše dvou víkendů měsíčně. Já jich mám o něco méně právě kvůli té manažerské části práce. Často si beru služby právě o víkendech, rodina mi už vyrostla, takže to není takový problém.

Taková kumulace funkcí jako u vás je u Letky spíše výjimkou nebo je to pro ni naopak typické?

Velmi typické, jako asi obecně v letectví, nejenom u policie, ale např. ekonomové nebo právníci u nás dělají jenom tu svoji „papírovou“ práci. Zato třeba takový letový šéf je i letový inspektor a pilot.

Pokud jde o létání, slyšela jsem o vašem novém přírůstku. Pochlubíte se?

Rád. Druhý týden v říjnu dorazil osmý a zároveň poslední plánovaný vrtulník, Eurocopter EC 135 T2. Tím skončila modernizace lehkých vrtulníků pro ministerstvo vnitra, která začala v roce 2003 a stála 1,4 mld. Kč. Ta investice se bohužel tak dlouho odkládala, že když jsme museli odstavit 9 starých vrtulníků Mi 2 a ukončit provoz dvou poškozených BO 105, neměli jsme od roku 1997 žádný lehký vrtul­ník. Na všechno jsme používali střední a těžké. To je podobně ekonomické řešení jako vozit v jumbu pět lidí. To už je naštěstí za námi. Pokud jde o EC 135, létá za poloviční náklady než naše středně těžké vrtulníky Bell 412, je velmi příjemný na ovládání a dá se využít pro policejní činnosti, leteckou záchrannou službu i pro hasiče. Zkrátka je malý, ale šikovný.

Záchranných akcí si bohužel moc neužije. Přitom ještě v roce 2006 jste zřídili základnu pro leteckou záchrannou službu v Brně a rok poté začala příprava základen v Českých Budějovicích a Ostravě. Letos ale vyprší smlouvy soukromých provozovatelů LZS s ministerstvem zdravotnictví a nové vypadají tak, že soukromé vrtulníky obsadí osm základen, armádní jednu a vám zůstane pouze jediná. Z ostatních budete létat pro potřeby policie a hasičů. Je to pro vás nečekaný výsledek mezirezortní spolupráce nebo je v tom skrytá logika?

Soukromí provozovatelé mají za to, že by záchrannou službu měly poskytovat pouze soukromé subjekty, tedy oni. Dokonce kvůli tomu žalovali stát. Na základě tohoto sporu vznikla dohoda o novém rozdělení základen, která s naší původní koncepcí opravdu dost zatřásla. Dokonce budeme tři lehké vrtulníky prodávat. Já ten názor soukromých provozovatelů nesdílím, ve většině států je provoz smíšený, státní i nestátní, což je podle mě nejefektiv­nější. A v žádném státě není záchranná služba tak stoprocentně závislá na státním rozpočtu, resp. rozpočtu ministerstva zdravotnictví, jako u nás. Naše zdravotní pojišťovny totiž platí jen výkon zdravotnického personálu ve vrtulníku, náklady na let už nikoliv. Navíc když pro ministerstvo zdravotnictví letíme my, děje se to na základě dohod o spolupráci a za provozní náklady. Soukromí provozovatelé ale mají s ministerstvem zdravotnictví uzavřeny obchodní smlouvy a pochopitelně potřebují kromě pokrytí nákladů vytvořit určitý zisk.

Takže termín, kterým jste před lety označil český způsob financování letecké záchranné služby – lukrativní státní zakázka – je dnes více než aktuální. A co dál? Mám na mysli vaše ostatní aktivity. Vykazují podobně turbulentní vývoj?

Naštěstí ne. Každopádně se určitě nebojím, že bychom měli málo práce, pokud jde o činnosti pro policii a hasiče. Teď je např. stěžejní prevence kriminality, zlepšení dopravní situace, dost zaostřujeme na dálnici. Provádíme pátrání po osobách a mnoho dalších úkolů. Díky špičkově vybaveným vrtulníkům a neméně špičkově vycvičeným posádkám jsme navíc schopni tyto úkoly zajišťovat i v noci.

Jednou z vašich činností je i poskytování služby pátrání a záchrany, kterou koordinuje náš podnik. Jaká je spolupráce s řídícími letového provozu?

Výborná. Známe se, občas se navštěvujeme a případné problémy tak hned vyřešíme. Obě strany ví, co od protějšku můžou chtít, co je schopen zajistit. Ještě lepší to bude, až začneme stejnou službu poskytovat i z Brna. S tím bychom měli začít od příštího roku, zatím pro to nemáme dost personálu.

Jak vypadá, aspoň v kostce, vaše nová koncepce?

Po uvolnění kapacit kvůli redukci naší záchranné služby nám zůstane 12 vrtulníků. Koncepce zahrnuje i personální a organizační reformu. Už jsme zavedli změnu v odpovědnostech, hlavně za ekonomické procesy, další procesy jsou na řadě. Sníží se množství řídících funkcí, a to o 50 procent. Začne se řídit jakost, změní se způsob mého zastupování. Bude se řešit právní úprava provozu policejních letadel, tak  aby se podmínky jejich provozu sbližovaly s civilními. Zatím tomu tak u nás nebylo, na rozdíl od okolních států EU. Jsme také před personálním auditem, který bude posuzovat tabulkové stavy. Ještě máme nějakou neobsazenost u letových posádek, která možná vezme za své při snížení počtu vrtulníků, rozhodně ale nebudeme propouštět. Navíc je tu reálné riziko, že nám někdo po novém roce odejde do soukromé sféry. A tady by mohl být problém. Nábor a výcvik pilotů probíhá pomalu. V podstatě potřebujeme vysokoškoláky, kteří někde aspoň sportovně létají. Hotového pilota

vrtulníků policie nesežene. Nestátní sféra na tom s personálním zajištěním není lépe, takže to vypadá, že si budeme piloty přetahovat. I když je otázka, čím piloty ke služ­bě ve státní sféře motivovat. Odměnou?

Létáním, třeba.

To je pravda, u nás je to létání tak rozmanité, že se dá s létáním kdekoliv jinde těžko srovnávat. Ale to zase nevědí piloti, kteří u nás nikdy nelétali...

Co přitáhlo k práci v letecké službě vás? Změnil se během let váš pohled na ni a existuje něco, proč byste svoji práci třeba za nic nevyměnil?

Začínal jsem jako dispečer letového provozu u vládní letky, časem si udělal vysokou školu, pak začal létat. Býval jsem vášnivý modelář, ale do vzduchu se dostal až u letky. Během let se hlavně změnila služba sama. A já mám rád nové věci. Vždycky jsme zaváděli novinky – leteckou záchranku, například. Jako první jsme vyzkoušeli noční provoz. Díky speciálním brýlím můžeme v noci přistát i do terénu, když to dovolí podmínky a pilot. Konečné rozhodnutí je, a vždycky bude na něm. První jsme také zapojili do služby moderní vrtulníky. Pokud jde o moji práci, mám hroznou radost, když se podaří prosadit něco důležitého. Třeba teď je konečně rozhodnuto o rekonstrukci našeho hangáru. Ale největší radost mám z létání. Někdy všechno nejde, jak by si člověk představoval, pak ale vlezete do vrtulníku, z manažera je rázem pilot, a když je let příjemný, tak je to prostě nádhera. Starosti a stresy zkrátka kompenzuji létáním. A to bych opravdu neměnil.

Děkuji za rozhovor.

Marie Bortlíková, SLŠ

Foto: Michael Sedláček

zpět nahoru