Postupující modernizaci pozemního vybavení využívaného pro řízení letového provozu v Československu brzdila z mezinárodního hlediska skutečnost, že instalovaná technika, dovážená především ze SSSR, neodpovídala západním standardům, což s sebou přinášelo v některých případech značné komplikace. Uvedený problém se týkal především již dříve zmíněného přistávacího systému KRM/GRM typ SP 50 (tzv. „Matěrik“), kterým byly zprvu vybaveny VPD na letištích v Praze-Ruzyni a v Bratislavě a následně, v období let 1957 až 1959, i runwaye dalších československých vzdušných přístavů. Právě z těchto důvodů se usilovalo o nákup přistávacího systému ILS, který by na našich letištích zaručil bezproblémový provoz západních typů letadel.

Nákup tohoto zařízení však byl západními státy embargován, a teprve až po vydatné podpoře Mezinárodní organizace civilního letectví ICAO se jej podařilo realizovat. Na VPD 22 ruzyňského letiště byl posléze instalován ILS britské firmy PYE Ltd. z Cambridge. Stejné vybavení začalo následně sloužit osádkám při přiblížení na bratislavskou Ivanku. Ze západní zabezpečovací letecké techniky byl dovezen a nainstalován i všesměrový radiomaják VOR firmy Wilcox.

Československé radiolokátory TESLA významně přispěly k rozvoji civilního řízení letového provozu

Další z významných událostí z hlediska rozvoje civilního řízení letového provozu, ne-li nejvýznamnější, bylo zahájení provozního využívání prvního československého okrskového radiolokátoru RL 1 na letišti v Praze-Ruzyni (a následně v Bratislavě) v roce 1957. Lokátor pracoval v pásmu 3 cm s dosahem 25 až 45 km; vyrobila ho pardubická Tesla – ÚVR Opočinek. Nedlouho poté byl provozně ověřován i mobilní přehledový radiolokátor „Pohon A“ pracující v pásmu 10 cm. Ten však postrádal možnost přenosu zobrazení na vzdálené dispečerské pracoviště, a proto nemohl být pro řízení letového provozu prakticky využíván.

V případě zavedení československé radiolokační techniky se přitom jednalo o událost vpravdě historického významu, neboť ještě v polovině padesátých let platilo usnesení ÚV KSČ a Rady obrany státu o likvidaci československého radiolokačního průmyslu. Poté, co byl přenos zobrazení spolehlivě vyřešen, byly instalovány oblastní radiolokátory OR 1 na letišti Praha-Ruzyně (v roce 1958), v Brně-Tuřanech (1959) a v Bratislavě (1960). Na Ruzyni byly provozně ověřovány i oblastní radiolokátor OR 2, okrskový RL 2 a přesný přibližovací RP 2, tzv. PAR (Precision Approach Radar).

Ruku v ruce s vývojem letecké a zabezpečovací techniky byly prováděny i změny v oblasti organizační. V roce 1957 přijala československá vláda zásady ke zvýšení účinnosti řízení národního hospodářství, které se promítly i do sféry civilního letectví formou nezbytných organizačních úprav. Podle stávajícího rozdělení vykonávaly hospodářskou činnost Československé aerolinie, správní pak Ústřední správa civilního letectví (ÚSCL). V praxi však tato nepříliš šťastná úprava znamenala, že ČSA zajišťovaly i služby řízení letového provozu, výstavbu, správu a údržbu letišť apod. ÚSCL pak zastávala některé výkonné činnosti; prověřovala například způsobilost leteckého personálu, letadel a letecké techniky, vedla letecký rejstřík, leteckou informační službu, šetřila letecké nehody atd.

Aby se zmíněné i další nedostatky odstranily, bylo vládním nařízením č. 53/1958 Sb. ze dne 30. července 1958 rozhodnuto vyčlenit z ČSA všechny činnosti mající povahu státní správy (tedy i zabezpečovací leteckou službu), z činností zajišťovaných ÚSCL naopak vyčlenit ty, které mají povahu výkonné správy. Zajišťováním vyčleněných činností byla nadále pověřena nová rozpočtová organizace s celostátní působností, Státní letecká správa (SLS) se sídlem v Praze. Správa svou činnost prováděla kromě uvedeného vládního nařízení též podle vyhlášky Ministerstva dopravy č. 146/1958 Ú.I. o působnosti SLS a jejích organizačních složek ze dne 31. července 1958. Pod SLS se tak mj. dostala i služba řízení a zabezpečení civilního leteckého provozu na území Československa, školení leteckého personálu, výkon letecké informační služby, vydávání leteckých map atd. SLS byly podřízeny jednotlivé útvary dispečerských služeb včetně mimoletištních útvarů radionavigační a radiolokační služby.

Zavádění nové techniky a technologií na pracoviště zabezpečovací letecké služby si logicky vyžadovalo zvýšení počtu, a především odbornou přípravu leteckých dispečerů, kterou absolvovali ve výcvikovém středisku zřízeném na letišti v Popradu.

1961 – 1964

S nástupem éry proudových letadel ve druhé polovině padesátých let minulého století celosvětově vzrostly výkony letecké dopravy. S novými podmínkami se zákonitě objevily i dosud nepoznané problémy spojené s provozem a ekonomikou těchto letadel, které ovlivňovaly činnost prakticky všech složek působících v oblasti civilního dopravního letectví. Nejinak tomu bylo i v Československu a v členských státech tehdejší RVHP. Jelikož vzniklá situace vyžadovala co nejrychlejší řešení, byla v roce 1961 v rámci Stálé komise RVHP pro dopravu vytvořena pracovní skupina pro leteckou dopravu, která se v prosinci následujícího roku přetransformovala do podoby samostatné sekce.

Od této doby tedy de facto začalo období mezinárodní spolupráce členských států RVHP v civilním letectví. Činnost komise, respektive sekce, byla různorodá a zasahovala do všech oblastí civilního letectví.

Řešily se úkoly spojené s výstavbou a modernizací letišť, jejich infrastruktury atd. V Československu se z tohoto pohledu jednalo především o podstatnou modernizaci letiště v Praze-Ruzyni, jejíž zadávací projekt byl vládou schválen v roce 1961.

Ing. Milan Cvrkal, foto: archiv