Minimálně do dějin letectví. Spolu s dalším pilotem na palubě, Richardem Santusem, odstartoval 1. dubna 2008 z letiště Vodochody, obletěl dokola severní pól a po několika dnech opět přistál ve Vodochodech. Petr Bold je ale také skvělý vypravěč, když jej posloucháte, zapomenete na čas a v duchu cestujete s ním. Užijte si to.

Petře, mohl byste odhadnout, jak dlouho trvalo plánování vaší letošní polární výpravy s letounem L-200 Morava a jak dlouhá doba ve srovnání s tím stačila na let samotný?

To je celkem zajímavý poměr, asi 9 měsíců plánování proti devíti dnům letu. Ta myšlenka letět na severní pól mě napadla loni v létě, paradoxně bylo zrovna dost horko. Pak jsem se na takovou možnost ptal odborníků a ti mi řekli, že je to nemožné, v podstatě technicky neproveditelné, že ani s přídavnými nádržemi tam a zpět prostě nedoletím. To mě tenkrát „vyhecovalo“ k tomu, že jsem se tím začal opravdu vážně zabývat. V zásadě měli pravdu, letět s moravou 2600 km bez tankování, vzdálenost od letiště na Špicberkách k pólu a zpátky, to prostě nejde. Ale měl jsem štěstí, v Praze jsem potkal svého ruského kolegu z dob automobilového závodění a o ten nápad se s ním podělil. Řekl mi o Barneu, ruské základně na ledové kře, díky které se můj nápad rázem dostal do reálných dimenzí. Opravdu poctivě jsem se ale přípravě věnoval až loni v listopadu, to jsme taky v Sankt Petěrburgu navštívili ředitele muzea polárních výprav, který se pro naši akci nadchl a začal nám pomáhat. Třeba s palivem. Avgas, který jsme pro naše letadlo potřebovali, není ani na Špicberkách, a na Barneu už vůbec ne.

Takže jste si palivo přivezli sami?

Ano, palivo cestovalo na Špicberky ve dvousetlitrových sudech lodí, bylo to celkem 1200 litrů a my jsme s Richardem na Longyearbyen, letiště na Špicberkách, dorazili letos počátkem února a provedli nezbytné přípravy. Hodně nám pomohl tamní ředitel letiště, který mimochodem tvrdil, že nepamatuje, že by tam vůbec někdy přistálo letadlo s pístovými motory. Byl to zvláštní zážitek, Longyearbyen má asi 2800 obyvatel a zhruba stejný počet ledních medvědů, kteří se živí vším možným, a to doslova, takže tam už každý chodí s nabitou kulovnicí. I do restaurace.

Když jste pak letěli „naostro“ v dubnu, taky jste si vezli kulovnice…

To kvůli případnému nouzovému přistání na ledové kře, medvědů je všude plno a bez zbraní bychom byli příliš snadná kořist.

Z jaké vzdálenosti je možné odstřelit ledního medvěda?

Zblízka. Nikdy jsem to nezkoušel, ale dostali jsme teoretické školení, že je potřeba udržet nervy na uzdě a počkat, až se proti vám opravdu postaví a chce zaútočit, a pak jej trefit pokud možno do srdce. Do hlavy to nemá cenu, má ji moc tvrdou. A kromě kulovnice jsem spoléhal na svého copilota Richarda, že nějakého medvěda v případě potřeby přepere.

Zkoušet jste to ale naštěstí nemuseli. Stojí za zmínku, že Jules Verne nechal svého hrdinu bloumat kolem světa 80 dní, vy jste to samé zvládl v průběhu dvou minut. Dá se ten pocit, dolétnout k severnímu pólu a během chvilky protnout všechny poledníky a symbolicky tak obletět svět, nějak popsat slovy?

Ta krajina kolem pólu je hodně jednotvárná. Samý popraskaný led, že jste na severním pólu poznáte jen podle GPS, kompas je samozřejmě mimo, on se dokonce vrtí dokola! Ale natočili jsme si, jak na GPS postupně naskakují jednotlivé poledníky a je to zvláštní pocit, že to, co vás učili ve škole, jak se ty poledníky sbíhají do jednoho místa, máte najednou přímo před očima. Samozřejmě je to euforie, ale zároveň vědomí, že jsme teprve v půli cesty a chceme se taky vrátit domů. Takže žádný prostor pro oslavování. Čekalo nás přistání na Barneu.

Barneo, ruská základna na ledové kře v oceánu, je dnes díky vám celkem známý pojem. Zajímavá je mimo jiné tím, že se každý rok vyrábí znovu.

A každý rok někde jinde. Začíná to tak, že Rusové nejdřív koupí od Američanů satelitní snímky ker, pak si vyberou takovou, která má mocnost aspoň dva metry. Na ni shodí na padáku už nastartovaný buldozer, za ním vyskáčou parašutisti a upraví z ledu a sněhu ranvej, aby na ní mohlo přistát zásobovací letadlo. Ten buldozer musí mít kvůli mrazu nastartovaný motor po celou dobu, co je základna v provozu, což není na druhou stranu zase tak dlouho, asi měsíc, pak už kra začíná tát. Základna se dost využívá i pro turisty – tryskáč je přiveze z pevniny, na Barneu je přesadí do vrtulníků a ty s nimi obkrouží pól, pak je zase naloží do tryskáčů a odvezou domů.

A jak se tam přistávalo vám?

Původně jsme přistání na Barneu měli absolvovat dvakrát. Jenže paliva bylo dost a počasí ideální – nebyl příliš silný vítr, nehrozila námraza, navíc jsme potřebovali, aby to počasí bylo stabilní na takových 15 hodin a na vzdálenosti 1300 km. Nakonec jsme tankovali až na zpáteční cestě, bez nejmenších problémů. Vtipné je, že se to letiště pohybuje. Dostanete po satelitním telefonu přesné souřadnice a letíte. Když jste blízko, zavoláte znovu a oni vám ty souřadnice upřesní, protože za pár hodin se vaše ranvej posune klidně o kilometr.

Řekněte mi, kolik vám v té chvíli zbývalo paliva?

Asi na dvacet minut letu. Pak jsme ale dotankovali plné nádrže, zhruba 400 litrů, to všechno samozřejmě za chodu motorů, kdyby se zastavily, už je nenahodíme, venku bylo okolo –25°C. Problémem byl silný vítr. Tankovali jsme ručně, takže benzín byl úplně všude, po celém letadle i na nás a já jsem měl úplně omrzlé prsty. Navíc, Rusové byli opravdu přátelští, ale bezpečnost se tam zřejmě nebere tak vážně jako u nás, takže když se to všechno sečte, takové tankování je velmi adrenalinový zážitek.

I přesto jste sebe i moravu nakonec šťastně dopravili domů a jednoznačně tím dokázali, že toto letadlo ani po padesáti letech do starého železa nepatří. Máte v oblibě i jiná letadla? A kolik času jste v nich vlastně zatím strávil?

Mám rád spoustu letadel, začínal jsem na ultralightech, na těch mám asi 750 hodin, měl jsem cessnu 172, pak přišla morava, a teď naposledy jsem získal kvalifikaci na piper meridian, na těch „velkých“ mám tedy okolo 600 hodin. Za těch 10 let, co se létání věnuji, to celkem dělá nějakých 1350 hodin. Prostě mě to baví.

To je poznat. Řekla bych, že člověk, který se rozhodne pustit do akce, nad kterou odborníci zlomili hůl, není blázen, ale ten, kdo slovo limit nechápe jako omezení, ale naopak jako výzvu. Navíc v tom bude víc než jen náhlý popud vypálit skeptikům rybník, tipovala bych, že jde spíš o životní styl a přesvědčení. Prozradíte, co vás v životě žene vpřed?

Asi to, že jsem se v životě vždycky všechno snažil dělat naplno. Závodně jsem se potápěl, plaval, jezdil na kánoích, pak mě dostala auta, se kterými jsem závodil 30 let. Vždycky jsem se snažil něco překonávat, hlavně sám sebe. Když pak něco skončí, už to dál nedělám. Ono mě to totiž nebaví, dělat to jen napůl, takže toho nechám a jdu dál. Tak jsem začal létat a to mě neskutečně chytlo. Ale zároveň si myslím, že to všechno by člověk měl brát s nadhledem. Uvědomit si, že celý život je jakási hra. A nebát se hrát si. Protože když si člověk přestane hrát, jako by ten život vlastně vzdal.

S tím beze zbytku souhlasím. A také vám přeji spoustu energie na hraní a hodně nezapomenutelných let i letů. Děkuji za rozhovor.

Marie Bortlíková

Foto: archiv expedice