Fascinuje mě preciznost a vysoká profesionalita

 

Pořádá-li Řízení letového provozu slavnostní společenskou akci, spoléhá na Gabrielu Demeterovou, že neodmítne vystoupit jako „zlatý hřeb“ v kulturní části. Při svých vystoupeních nám hrála vždy na housle, ale ty nejsou jediným nástrojem, který virtuózně ovládá. Zatím poslední příležitost zažít její mistrovskou hru jsme měli při inauguraci střediska IATCC v Jenči.

 

Vím, že na housle hrajete od tří let. Jaké bylo vaše dětství?

Moje dětství bylo hodně naplněné hudbou. Pocházím z umělecky založené rodiny. Moji prarodiče se věnovali hudbě profesionálně a rodiče amatérsky. Doma se tedy kromě klasického jazzu poslouchala hlavně klasika. Když se u mne ve třech letech objevila spontánní chuť hrát na housle, měla jsem odborné zázemí v mé babičce, která se mnou denně cvičila. I o prázdninách. Mé dětství byl jeden veliký stereotyp a tvrdá profesní příprava, bez které se na vrchol hudebního světa nemůžete dostat.

 

Co vás vedlo k tomu, že jste začala studovat hru na violou?

Bylo to vnitřní vnuknutí stanovit si dal­ší cíl, výzvu a zvládnout je. Chtěla jsem posluchačům na svých koncertech nabídnout něco nového, zvláštního. Zvuk violy mě vždy fascinoval svou sametovostí a hebkostí. Chci ukázat publiku, že i pro violu bylo napsáno mnoho nádherných skladeb. Když mám příležitost střídat housle a violu během koncertu, posluchači tak mají jedinečnou příležitost porovnat rozdíly zvuku obou nástrojů. To mi přijde zajímavé. Ne každý interpret si může tuto flexibilitu dovolit. Tak proč bych toho nevyužila.

Získala jste mnoho ocenění. Je vám některé zvláště milé?

Všech ocenění si nesmírně vážím a beru je jako závazek a výzvu do budoucna. Nezklamat své příznivce a mít je neustále čím potěšit.

Určitě pro mě hodně znamená absolutní vítězství na Mezinárodní houslové soutěži Yehudi Menuhina v Anglii v roce 1993, které tehdy osobně předsedal dnes již zesnulý houslový mág 20. století Sir Yehudi Menuhin. Jsem dodnes jediná v historii celé soutěže, komu se podařilo vyhrát všechny hlavní ceny. Toto vítězství spolu s osobním setkáním se Sirem Menuhinem pro mne určitě hodně znamená. Velice si toho vážím. Stejně jako nedávného ocenění „Žena roku 2005“, které mi bylo uděleno za přínos v oblasti umění.

Jaká je historie houslí, na které hrajete?

Velice ráda hraji na nástroj z dílny italského mistra Giussepa Roccy z roku 1855. Pro barokní koncerty používám krásný nástroj z dílny českého mistra Kašpara Strnada z roku 1795, který mi byl zapůjčen ze státní sbírky Národního muzea  Českého muzea hudby.

Založila jste hudební festival, Collegium Gabriely Demeterové, nadační fond ... Jaká vystoupení vás čekají v nejbližší době?

V nejbližší době mám před sebou kromě koncertů po České republice a Slovensku krásný vánoční galakoncert, který jsem se rozhodla uspořádat jako dárek mým fanouškům. Vánoční galakoncert proběhne 9. 12. v Praze na Žofíně. Na koncert jsem pozvala několik zajímavých hostů jako například kytaristu Pavla Steidla, dirigenta Leoše Svárovského, kytaristu a zpěváka Petra Ostrouchova a další. Nebude chybět ani Collegium Gabriely Demeterové. Hudební nadílku jsem koncipovala jako průřez mými aktivitami od baroka po současnost. Koncert bude tedy plný překvapení a moderovat jej bude svým originálním způsobem Tomáš Hanák. Moji příznivci se

budou mít na co těšit. Podrobnosti o koncertu lze najít na mých internetových stránkách www.gabrielademeterova.cz.

Jak na to všechno získáváte energii?

Můj životní styl je hodně atypický. Mnoho let žiji na venkově, kde v přírodě rychle načerpávám síly na procházkách se psem nebo s našimi koňmi. To je pro mne nejlepší styl relaxace. V přírodě člověk nalezne tolik krásné energie. Stačí si o ni jen poprosit. Díky tomuto životnímu stylu jsem schopna rychle regenerovat po náročných cestách a koncertech. Mnohdy v přírodě dostávám úžasné hudební a dramaturgické nápady. Ve městě bych asi nebyla šťastná. Jsem narozená v Praze. Vyrostla jsem v centru. Prahu mám nesmírně ráda a každý týden se v ní pracovně pohybuji. Pro relaxaci však dávám přednost klidu lesa.

Nikdy jste neodmítla potěšit nás svým uměním. Mohu z toho vyvodit nějaký pozitivní vztah k letectví?

K letectví mám nesmírně pozitivní vztah. Mým tajným snem pro příští život by bylo stát se pilotkou. Mám nesmírný obdiv ke všem lidem, kteří se kolem letectví pohybují. Díky jejich odpovědné a kvalitní práci mohu cestovat bezpečně po celém světě a rozdávat lidem na druhém konci světa radost hudbou. Bez letectví si svou profesi nedokážu v dnešní době představit.

Je to pro mě vždy svátek, když mohu přijmout pozvání na vaše významné akce, například na otevření nového střediska řízení letového provozu ČR.

Máte představu o práci řídícího letového provozu?

Při inauguraci střediska řízení letového provozu ČR v Jenči jsem absolvovala exkurzi do míst, kam se normální smrtelník nedostane.

Nesmírně si toho vážím a jsem ráda, že dnes vím, co se odehrává na zemi v řídicím středisku, když moje letadlo přistává nebo startuje. Fascinuje mě ta preciznost a vysoká profesionalita, na které závisejí životy nás, cestujících, ve vzduchu. Uvědomuji si vysokou míru osobní odpovědnosti vašich zaměstnanců a tlak, který je na jejich výkon kladen. Znám podobný pocit, když stojím na pódiu před vyprodaným sálem, kdy se na mě dívají stovky očí a očekávají ode mě pokaždé perfektní výkon.

U vašich zamestnanců jde navíc o lidské životy.

Párkrát jste náš podnik navštívila. Jak se vám líbí naše nová budova a její vybavení?

Vaše budova i vybavení je pro mě fascinující. Miluji techniku a letadla vůbec. Pocit, jaký jsem měla při mém vystoupení na inauguraci nové budovy v Jenči, kdy mi při hře Paganiniho Capriccia nad hlavou přelétal boeing, byl neopakovatelný! Myslím, že i pro hosty to byl unikátní okamžik. Hudba se snoubila s technikou 21. století. Jsem stavbou v Jenči nadšena a přeji vám všem, ať se vám daří a nemusíte pokud možno nikdy řešit krizové situace!

Text a foto: Michael Sedláček