Mezinárodní letecká federace FAI usilovala o uzavření mezinárodních úmluv o letectví. Vedly ji k tomu problémy se zakázanými pásmy, která v letech 1912 a 1913 vyhlásila řada evropských států, protože letci, zvláště posádky volných balonů, se často mohly dostat do těchto míst i proti vlastní vůli. FAI proto v květnu 1914 na mezinárodní konferenci apelovala na vlády, aby zakázaná pásma byla omezena jen na nejnutnější rozsah s právem přeletu v případě „zásahu vyšší moci“. Federace uznávala bezpečnostní zájmy států, soudila však, že problém nebezpečí špionáže lze řešit zákazem fotografování ze vzduchu. Skutečná mezinárodní úmluva o civilním letectví, která se už týkala především letecké dopravy, byla však uzavřena až po skončení první světové války.

Dopravní „limousina“ Aero A.10, nasazená v roce 1924 Československými státními aeroliniemi. Byla určena pro tři až pět cestujících, posádku tvořil pilot (na levé straně letounu) a palubní mechanik (sedící vpravo poněkud vzadu). Dobře patrné jsou vstupní dveře do kabiny cestujících a otevřený zavazadlový prostor

Nouzová přistání

Velmi brzy se také objevují první opatření pro případ nouzového přistání letadel. V mezinárodních pilotních průkazech FAI byla v několika evropských jazycích otištěna výzva k pomoci letcům v případě nouze. V listopadu 1910 vydala rakouskouherská vojenská správa ustanovení týkající se nouzového přistání vojenských vzducholodí; ustanovení obsahovalo způsob signalizace ze vzducholodi (červený trojúhelníkový prapor pod gondolou, v noci bílé světlo) i zákaz kouření a otevřeného světla v blízkosti letadla. Další pokyny se týkaly asistence občanstva při vlastním přistání.

 

Pilotní zkoušky

Již v těchto pionýrských letech se začínaly objevovat první letecké předpisy. Zřejmě vůbec prvním takovým krokem bylo zavedení pilotních zkoušek potvrzených udělením pilotního diplomu; ten potvrzoval pilotovu kvalifikaci. Zkoušky zavedla v roce 1909 FAI, zřejmě jako reakci na množící se nehody, které postihovaly především nezkušené začínající piloty. První diplomy byly vydávány ve Francii od zmíněného roku 1909, v následujícím roce se začaly udělovat i v dalších zemích sdružených v FAI, mezi nimi v Rakousku a Německu. Pilotní diplomy tehdy vydávaly aerokluby, nikoli státní instituce, úřady je však běžně respektovaly jako úřední doklad. Požadavky na složení pilotní zkoušky postupně narůstaly. Není však účelem sledovat zde růst kvalifikačních požadavků na piloty. Jako zajímavost jen uveďme, že i rakouští vojenští piloti v průběhu celé první světové války získávali mezinárodní pilotní diplomy FAI, vydávané rakouským aeroklubem.

 

Provozní předpisy

Postupně se začaly objevovat i předpisy provozní. Není bez zajímavosti, že jeden z prvních leteckých předpisů vznikl v Čechách. Stalo se tak v únoru roku 1910 a předpis se týkal pořádání veřejných leteckých produkcí. Stanovoval minimální rozměry letišť k takovým produkcím použitým, vyžadoval ověření kvalifikace pilota, zakazoval přelet letadla nad diváky. Podnětem k jeho vydání byla první veřejná letecká produkce v Chuchli u Prahy, uskutečněná 2. ledna 1910, kdy u letounu Wright francouzské licenční výroby při přeletu nad diváky vysadil motor. Pilot Gaubert sice situaci zvládl a přistál klouzavým letem, aniž diváky bezprostředně ohrozil, jak nám však ukazují i případy z nedávných let, opatrnosti v tomto ohledu není nikdy dost.

Také letadla měla být podle tohoto předpisu k veřejné produkci schvalována politickým úřadem – v tomto případě pražským Místodržitelstvím pro království České, a tak se u nás již od roku 1910 objevují první certifikáty letadel. Lze jen litovat, že z nich je po naše dny dochováno minimum. Na základě tohoto předpisu také úřady – někdy to bylo Místodržitelství, někdy okresní hejtmanství – mohly vydávat (a v několika případech vydaly) úřední pilotní vysvědčení, které však mělo platnost omezenou dosahem uvedeného předpisu – ten totiž platil pouze v Čechách, nikoli už na Moravě. Na Moravě se podobný předpis objevuje až v roce 1912.

Pavel Sviták, L+K, foto: archiv